Aljaška a Kanada 2001
OBSAH | MAPA CESTY | FOTOGALERIE | STATISTIKA | ODKAZY


Jihozápad Britské Kolumbie

28. září 2001: Blížíme se k cíli společného putování. Ostatní již pozítří odlétají domů, a protože máme ještě v plánu prohlídku Vancouveru, musíme dnes dojet někam do jeho blízkosti. Mě se naštěstí myšlenky na návrat domů zatím netýkají a tak se mi spíše v hlavě rodí plány trasy, po níž budu pokračovat do Wisconsinu.

Ráno v kempu v Golden
Ráno v kempu v Golden

Opouštíme Golden a po Transcanada Highway už za chvilku zase stoupáme z údolí vstříc posledním úsekům divokých hor v národních parcích Glacier a Mt. Revelstoke. Na první pohled je jasné, proč všechny tyto menší národní parky leží tak trochu ve stínu svých dvou věhlasnějších kolegů - Banffu a Jasperu. Nenabízejí totiž tak úchvatná panoramata přímo ze silnice a k odhalení jejich největších pokladů jsou zapotřebí hlavně pohorky. Ty my sice máme, ale bohužel už není čas se tady potulovat po horách. Snad někdy příště.
S každým dalším kilometrem na západ od Revelstoke se okolní hory zvolna zaoblují a snižují, postupně se dostáváme do hustěji osídlené zemědělské oblasti s malými městečky a vesnicemi a nakonec přijíždíme do příjemného sedmdesátitisícového města Kamloops.

Oběd na restarea u jezera Shuswap Lake
Oběd na restarea u jezera Shuswap Lake
nic
Kamloops
Kamloops

V jednom liquere shopu si kupujeme pár lahví dobrého vína, abychom večer měli čím zapít lososa, který nám od rána rozmrzá v autě a abychom zároveň tak trochu zapili šťastný návrat do míst, odkud jsme před pěti týdny vyráželi. V Kamloops začíná placená dálnice Coquihalla Highway, která vede směrem do Vancouveru. Po ní už kilometry utíkají trochu jinak a tak se rychle posunujeme kopcovitou a lesnatou krajinou vstříc dnešnímu cíli. Najednou však začíná dálnice prudce klesat a my se téměř střemhlav řítíme do údolí k řece Fraser. Z ničeho nic se všude kolem nás zase tyčí vysoké a strmé svahy hor. Sjíždíme z dálnice a jedeme do Harrison Hot Springs, kde jsme si původně chtěli dát malou koupel. Je už ale pozdě a tak raději hledáme kemp. Je jich tu kolem docela dost, ale všechny jsou nehorázně drahé. Spoléháme na provinční park Sasquatch a tam skutečně po dlouhém a složitém hledání a bloudění jeden nacházíme. Smažíme lososa, degustujeme nakoupená vína a nakonec je z toho příjemný večer.

Vancouver

29. září 2001: Dnes v noci jsme byli poctěni malou zvířecí návštěvou. Když mě vzbudilo čmuchání kolem mého stanu, myslel jsem si nejprve, že to je určitě medvěd, nakonec se z toho ale vyklubal malý černý skunk, kterého přilákaly zbytky lososa na našem roštu.
Celá zdejší oblast je hojně turisticky a rekreačně využívána. Je tu spousta vil a na jezeře Harrison Lake, kolem nějž se vracíme na hlavní silnici, se pohupují četné jachty. Pokračujeme v cestě do Vancouveru. Jedeme pobřežní nížinou lemovanou vysokými horami, které jsou porostlé téměř deštným pralesem. Je to takový venkovský kraj s intenzívním zemědělstvím. U Abbotsfordu najíždíme na dálnici a Vancouver už je téměř nadohled. Protože se ale nechceme motat po centru města a složitě hledat parkování, máme namířeno na Park & Ride na předměstí ve městě New Westminster. Odtud pojedeme nadzemní dráhou - tzv. SkyTrain - přímo až do vancouverského downtownu. Nebýt průvodce, ve kterém byla cesta docela dobře popsaná, tak bychom toto parkoviště nenašli, protože nebylo vůbec nikde značené.
Už cestou místním "nadzemním metrem" poznáte, že Vancouver je dost kosmopolitní město, protože takovou nesourodou směs lidí uvidíte málokde. Z vlaku vysedáme na konečné stanici Waterfront přímo v centru vedle budovy zvané Canada Place, což je vlastně kanadský pavilón z výstavy Expo, která se ve Vancouveru konala v roce 1986. Jeho střecha symbolizující gigantické plachtoví, díky níž vzdáleně připomíná budovu opery v Sydney, dominuje přístavu. Obdivujeme obrovské luxusní zaoceánské lodě, které zde kotví. Nedaleko odsud se nachází historická čtvrť Gastown, takový až evropsky působící starý Vancouver s ulicemi a budovami jako vystřiženými z 19. století, se spoustou malých předražených obchodů, butiků, restaurací, kaváren a také s jedinečnými parními hodinami na rohu Cambie a Water Street.
O několik bloků dále se rázem ocitáme v úplně jiném světě - v pestrobarevném Chinatownu. Prodíráme se davy lidí a nahlížíme do všech těch nesčetných krámků, z nichž se linou nezvyklé vůně a nad jejichž sortimentem Evropan jen nevěřícně kroutí hlavou. Pouhé pozorování tohoto exotického hemžení je velkým zážitkem. Zjišťujeme, že Vancouver je hlavně městem kontrastů. Stačí totiž pár kroků a z rušné turistické tepny se z ničeho nic stává ulice plná narkomanů, bezdomovců a podivných existencí. Takové je celé okolí Chinatownu.
Přesunujeme se do samotného Downtownu pod vysoké mrakodrapy, kde se až skoro do večera potulujeme ulicemi a nasáváme atmosféru města. Se žlutým západem slunce se pomalu vracíme k přístavu a nasedáme na SkyTrain, který nás odveze zpět k autu. Vancouver na nás během této krátké návštěvy udělal příjemný dojem, i když si samozřejmě uvědomujeme, že jsme z celého města viděli jen malou část.

Parní hodiny v historické čtvrti Gasstown
Parní hodiny v historické čtvrti Gasstown
Letecký pohled na Vancouver
Letecký pohled na Vancouver
Jeden z mnoha mrakodrapů v downtownu
Jeden z mnoha mrakodrapů v downtownu

Teprve teď, když nadešla noc a nastupujeme do našeho auta, začíná ta největší legrace. Musíme najít nějaký kemp a to nebude vůbec lehké vzhledem k tomu, že máme jen mlhavou představu o tom, kde se skutečně nacházíme a náš jediný plánek Vancouveru o velikosti 5 krát 10 centimetrů není z nejpodrobnějších. Řítíme se nočními ulicemi a následně po dálnici kamsi za město, hypnotizujeme každou ceduli u cesty a spíše pomocí instinktu po dlouhé anabázi jeden kemp nacházíme. Jsme kousek od moře u města Delta na jih od Vancouveru. Pro všechny z nás je to poslední noc v Kanadě. Karel, Katka a Věra už budou tu další trávit v letadle a já snad někde za hranicí v USA.

Odlet

30. září 2001: Od rána je vidět, že se zase rodí jeden krásný den. Z moře vane čestvé povětří a celé dopoledne je pro mě velmi pohodové. Jako jediný se totiž nemusím balit, takže nechvátám se snídaní, v klidu suším stan, dávám si dlouhou sprchu a občas symbolicky pomáhám s úklidem auta. Nicméně tlačen časem není nikdo, odlétá se až odpoledne. Přesto odjíždíme na letiště s určitou časovou rezervou již v půl jedné. Cesta tam netrvá ani hodinu.
Katka s Věrou ještě dokončují balení v autě, my jdeme s Karlem do letištní budovy sepsat plnou moc k převozu auta do Wisconsinu. Smolíme to ručně na papír u stolku v kavárně, protože počítač jsme tu nesehnali. Mám z přejezdu hranic trochu strach, protože po záříjových útocích na New York zpřísnili hraniční kontroly, auto je napsané na Karla a já s ním vlastně oficiálně nemám nic společného. Chci mít v ruce alespoň nějaký papír. Vracíme se zpátky na parkoviště, vše je připraveno k definitivnímu opuštění paluby naší dodávky. Jdu ostatní vyprovodit, loučíme se bez zbytečných citových výlevů. Byla to dobrá cesta - škoda, že tak rychle utekla.

Přejezd do USA

Vracím se k práznému autu a opouštím letiště se smíšenými pocity. Jsem si vědom všech kladů i záporů osamělého cestování. Působí to na mně ale taky trochu jako živá voda, protože jsem si uvědomil, že těch posledních šest dní si musím pořádně užít.
Teď se ale hlavně musím vymotat z města. Trochu bloudím po Richmondu, učím se koukat do mapy při řízení, za chvilku už si to však hasím po dálnici směrem k hranicím s USA. Blíží se obávaná celní kontrola. Auta přijíždějí jedno po druhém k závoře, každému kontrolují pasy a dívají se do kufru. Když vidí auto z Wisconsinu, velí vypnout motor. Ukazuji pas a následuje příval otázek: Odkud a kam jedu, co budu ve Státech dělat, jestli tam náhodou nehodlám pracovat, čí je auto, jestli nevezu něco zakázaného... Kolega mezitím kontroluje kufr, přehrabuje se v batohu, vytahuje peněženku a ptá se, kolik mám peněz. Chtějí vidět mezinárodní řidičák a hlavně je zajímá, kdy jedu domů - vytahuji zpáteční letenku, vidí, že za týden už o mě Amerika neuslyší, to je uklidňuje a já můžu pokračovat v cestě. Najednou cítím obrovský závan svobody. Jsem v USA a přede mnou je skoro 3700 kilometrů dlouhá jízda k příbuzným do Beloitu.

Mt. Baker - pohled od kanadsko-americké hranice
Mt. Baker - pohled od kanadsko-americké hranice

Smažím si to po dálnici směrem na Seattle, ale ten není mým cílem, nemám totiž vůbec chuť se někde pleskat ve městě, víc mě láká příroda. Opouštím frekventovanou čtyřproudovou tepnu a sjíždím na poklidnou silnici č. 20, která směřuje proti proudu řeky Skagit do Kaskádového pohoří (Cascade Range). Projíždím malebným venkovským krajem přes malá městečka a s pomalu končícím dnem se blížím do hor. Newhalem, který je bránou do národního parku North Cascades, je má konečná stanice. Zítra ráno navštívím místní visitor center a vyrazím na nějakou pořádnou túru. Noc strávím pohodlně v autě na malém parkovišti na břehu řeky. Jsem tu dobře schovaný, takže nemusím mít strach, že by mě někdo vyhodil.

Obsah | Pokračování
 HOME | MAPA CESTY | FOTOGALERIE | STATISTIKA | ODKAZY