Aljaška a Kanada 2001
OBSAH | MAPA CESTY | FOTOGALERIE | STATISTIKA | ODKAZY


Alaska Highway, White Pass

31. srpna 2001: Aljašská dálnice (Alaska Highway - přezdívaná Alcan), 2237 kilometrů dlouhá magistrála spojující Dawson Creek v Britské Kolumbii a Delta Junction na Aljašce, je legendární silnicí, která byla v průběhu druhé světové války doslova prosekána do té doby prakticky neprostupným pralesem. Amerika cítila hrozbu napadení Aljašky a bylo třeba spojnice, po níž by mohla přepravovat vojenskou techniku. Armádní oddíly tento koridor prokousaly v neuvěřitelných podmínkách během devíti měsíců. Však taky byla sjízdná jen pro těžké kamiony a buldozery. S touto svou předchůdkyní už však dnešní široká Alaska Highway nemá nic společného a láká davy turistů z celého světa. I nás. 

Alaska Highway
Alaska Highway
nic
Krajina podél Alaska Highway
Krajina podél Alaska Highway

Cesta po ní ubíhá o poznání rychleji než ta včerejší po Cassiar Highway. Ale scenérie je v tomto úseku při průjezdu horami minimálně stejně tak úchvatná. Skvělý je také pohled na předlouhé jezero Teslin Lake. Po 350 kilometrech Aljašskou dálnici v Jake´s Corner opouštíme a přes Tagish a Carcross směřujeme do Skagway. Nelze než opět neúnavně vychvalovat krajinu s četnými jezery a vysoké zaledněné pobřežní hory. Ty  překračujeme průsmykem White Pass (888 m) a podruhé na naší cestě se dostáváme na Aljašku. 

Cestou na White Pass
Cestou na White Pass
nic
White pass - podruhé na Aljašce
White Pass - podruhé na Aljašce

Dlouho očekávaná první pěší túra, na kterou se zítra vypravíme, se přiblížila...

Skagway, Dyea

Chilkoot trail, je pravděpodobně nejpopulárnější a nejnavštěvovanější turistická trasa na Aljašce. Kopíruje cestu, kterou musela podstoupit většina budoucích zlatokopů, kteří podlehli vábení zlata při zlaté horečce na Klondiku na konci 19. století. Tito nešťastníci připlouvali loděmi do Skagway či sousední Dyea, odkud se vydávali na pěší pochod přes průsmyk Chilkoot pass (1067 m), přičemž tuto cestu museli absolvovat tak čtyřicetkrát, než přenosili 500 kg předepsaného proviantu, který měl stačit k přežití jednoho roku v pustém Yukonu. Ti úspěšní, kteří se doslova probojovali napříč horami do vnitrozemí, pak stavěli vory a po roztání ledů se na jaře vydávali na šest set mil dlouhou plavbu po Yukonu do Dawson City. Po cestě vzniklo několik překládacích táborů (téměř městeček), na jejichž místech jsou dnes tábořiště pro současné "zlatokopy". Aby bylo zabráněno nadměrnému zalidnění této pěší trasy, vynutila si kanadská strana (průsmykem totiž prochází kanadsko-americká hranice) regulaci počtu turistů na max. 50 denně a začala vybírat "vstupné" 35 kanadských dolarů na osobu. Z tohoto důvodu se každý, kdo se chce na tuto cestu vydat, musí zaregistrovat v kanceláři správy parku ve Skagway, kde si sestaví itinerář několikadenního pochodu, vybere kempy, ve kterých hodlá přenocovat, zaplatí poplatek a vydají mu povolení (permit). 
Skagway, pitoreskní městečko se spoustou starých budov se v sezóně plní turistickým hemžením a to hlavně díky obrovským výletním lodím, jež sem naplněny zvědavými návštěvníky připlouvají. Teď už tu je klid. 

Hlavní ulice ve Skagway
Hlavní ulice ve Skagway

Klid bude i na trailu, protože padesát lidí se zítra nahoru rozhodně nechystá. Malý problém se objevuje při registraci. Měli jsme v plánu Chilkoot přelézt za dva dny. Jenže to, jak nám je sděleno, nepřichází v úvahu. Za dva dny se to prý ujít nedá a tak se chtě nechtě registrujeme na dny tři. Stejně jsme ale, pokud to okolnosti dovolí, odhodláni strávit na cestě jen jednu noc. Po vyřízení formalit a krátké prohlídce města se po úzké silničce přesouváme do nedaleké Dyea do kempu kousek od začátku zítřejšího výletu. Večer máme o zábavu postaráno, protože se s Karlem chystáme preventivně vyměnit přední kolo, na kterém už je pneumatika v dost tristním stavu. Nechceme riskovat, že někde prdne při jízdě jako zadní kolegyně na Yellowhead Hwy. Snažíme se, ale naše nářadí jako by snad ani nebylo od našeho auta - klíč na některé matky vůbec nepasuje. Jeden chlápek, kterého jsme požádali o pomoc, se nám po kempu snaží sehnat nějaké vhodnější nářadí. To se nedaří a tak nakonec zjišťuje, že na matkách jsou ještě takové tenké hliníkové kryty a ty když se sundají, tak je vše OK. Paráda. Teď už jen potřebujeme pořádné kladivo. Chlápek nestačí věřit vlastním očím, ale my už dobře víme co máme dělat. Mlátit a mlátit a mlátit. Kolo povoluje a celou výměnu dovádíme do zdárného konce. Těsně po tom začíná pršet a pokračuje celou noc. Nad ránem naštěstí přestává. 

Chilkoot trail

1. září 2001: Ráno jsme se sbalili, auto zaparkovali na tábořišti blízko začátku trailu a kolem půl deváté se vydali s vervou na cestu. 

Chilkoot Trail, White Pass, Skagway - mapa
Mapa Chilkoot Trail a okolí
Chilkoot Trail - převýšení
Chilkoot Trail - výškový profil

Prvních 20 kilometrů se jde hustým deštným lesem až pralesem, se spoustou mechů a kapradí, většinou po rovině a jen pár úseků je náročnějších. Výhledy jsou omezené a jen občas lze zahlédnout mezi stromy vrcholy zaledněných hor. Potkáváme minimum lidí a míjíme jednotlivé kempy. Jsou zde upozornění na náročnost přechodu průsmyku a varování před pokusy zdolat jej v jednom dni. Je nám dopřáno také nahlédnout do historie, to když spatříme všelijaké předměty (plechovky, kamna, boty, zbytky lanovky...), které tu leží již přes sto let připomínající, jak živá to tu kdysi bývala místa. 

Visutý most na Chilkoot trail
Visutý most na Chilkoot trail
nic
Parní kotel z bývalé lanovky na průsmyk
Parní kotel z bývalé lanovky na průsmyk

Po šesti hodinách pochodu jsme došli do Sheep Camp, posledního kempu před závěrečným osmikilometrovým výstupem na Chilkoot pass s převýšením přes 700 metrů. Tady bylo pro změnu upozornění, že se má vycházet brzy ráno a že nejbližší kemp je odsud 8 hodin cesty daleko. My jsme odtud vyšli kolem půl třetí odpoledne a to již s prvními známkami únavy. Jak jsme se postupně dostávali nad čáru lesa objevovaly se čím dál tím lepší výhledy zpět do údolí. Cesta již byla méně zřetelná, ale byla značená nevysokými věžičkami z kamení a ve vyšších polohách červenými tyčemi. Asi v polovině výstupu nás překvapila krátká přeháňka a právě v okamžiku, kdy nás čekal úsek nejnáročnější, se znenadání přihnal mrak a zahalil nás mlhou hustou tak, že jsme vůbec neviděli, kam se to vlastně šplháme a jak daleko je vrchol. Naštěstí ale viditelnost umožňovala pomalu postupovat od tyče k tyči stále vzhůru. 

Stoupání do sedla Chilkoot Pass
Stoupání do sedla Chilkoot Pass
Závěrečný úsek cesty na Chilkoot
Závěrečný úsek cesty na Chilkoot
V mlze pod Chilkootem
V mlze pod Chilkootem

Za neměnícího se počasí jsme se dopotáceli až na průsmyk, když jsme ještě těsně před ním museli přejít několik sněhových polí a zmizeli jsme v dřevěné budce. Poté, co jsme zmobilizovali zbytky sil na závěrečný 5 km dlouhý sestup do Happy kempu a chystali se znovu vyrazit na cestu, se nečekaně asi na pět minut zvedla mlha a umožnila čarokrásný pohled na hory a jezera na kanadské straně. 

Chilkoot Pass (1065 m)
Chilkoot Pass (1065 m)
Pohled z průsmyku do Kanady
Pohled z průsmyku do Kanady
Na cestě do Happy Camp
Na cestě do Happy Camp

Pak se zase zatáhlo a už zataženo zůstalo. Sestoupili jsme z průsmyku do podivné melancholické mlžné krajiny, kde nebylo nic než kamení porostlé mechy a travou, občas jsme přeskočili potok tekoucí z ledovce, ale hlavně jsme stále klesali tím liduprázdným tichem vstříc dnešnímu cíli. Cesta se zdála být nekonečnou a na mě se pomalu začala věšet pěkná krize. Otlaky a puchýře z mých nových bot začaly být nesnesitelné, batoh ztěžkl nejmíň na padesát kilo a kemp stále v nedohlednu. Nakonec jsem tam dolezl opravdu s vypětím posledních sil a shledal jsem jeho název Happy Camp vskutku trefným. Svým výkonem (ušli jsme 33 km za 11 hodin) jsme sice vzbudili uznání ostatních, nic to však nezměnilo na tom, že skoro nemůžu chodit a že jsem skutečně zvědav na zítřejší den.

2. září 2001: Probuzení opravdu není moc příjemné. Včerejší den se na nás hodně podepsal, únava se přes noc pěkně rozležela, ještě k tomu drobně prší a fouká studený vítr. Balíme své saky paky, jako jedni z posledních opouštíme krásný Happy Camp a zvolna rozcházíme ztuhlé údy. Čeká nás přes dvacet kilometrů dlouhý pochod, z čehož mám po včerejšku docela strach. Přece jen nebylo taktické se takhle odvařit hned první den. 
Kamenitá stezka klesá stále níž a níž, přicházíme do dalšího kempu Deep Lake na břehu stejnojmenného jezera. Přestává pršet. Jde se docela pohodlně, všude podél cesty roste neuvěřitelné množství sladkých borůvek. Podél hlubokého kaňonu se noříme do nekonečných lesů a sestup zakončujeme v údolí u velkého jezera Lindeman Lake. Další úsek začal být už trochu nudný, ale hlavně cítím, jak se neuvěřitelně rychle vytrácejí fyzické síly. Užírá je nehezký profil cesty, která se vlní jako moře, neustále šlapeme nahoru a dolů. 

Lindeman Lake
Lindeman Lake
Lindeman Lake
Lindeman Lake
Ledovec Salmon Glacier
Vlak nedaleko Log Cabin

Vidím, že dnes to bude hlavně o silách psychických. To nejhorší nás totiž teprve čeká. Posledních asi šest kilometrů k silnici, které jdeme po kolejích je značně ubíjejících. Krize na sebe nenechá dlouho čekat. Pomalu začínám na ostatní ztrácet, každý krok pálí jako šlápnutí do ohně. Pokaždé, když už se modlím, aby za zatáčkou byl vytoužený cíl, se objevuje stále stejný pohled na další půlkilometrovou rovinku. Klopýtám po pražcích a začínám toho mít opravdu dost. Nejradši bych schodil batoh ze zad a zabalil to. Nakonec se na Log Cabin přece jen dobelhávám. 
Je půl sedmé večer, noc na krku a ještě k tomu máme auto zaparkované v Dyea šedesát kilometrů daleko. Pokoušíme se stopovat, ale je to marné. Při hustotě provozu ani není divu. Většina aut jezdí v opačném směru, do Skagway je frekvence tak jedno až tři auta za půl hodiny. Budeme tu muset nouzově přenocovat a znovu zkusit štěstí až ráno. 

Zaujalo-li vás vyprávění o přechodu průsmyku Chilkoot Pass, vřele doporučuji návštěvu ##TÉTO STRÁNKY## s velkým množstvím skvělých fotografií a dalšími informacemi.

Obsah | Pokračování

 HOME | MAPA CESTY | FOTOGALERIE | STATISTIKA | ODKAZY