Aljaška a Kanada 2001
OBSAH | MAPA CESTY | FOTOGALERIE | STATISTIKA | ODKAZY


Theodore Roosevelt National Park, North Dakota

5. října 2001: Vzbudil jsem se a vyrazil. Po rozlehlé Montaně přichází Severní Dakota a národní park Theodore Roosevelt. Na okraji Medory před bránou do parku snídám a navštěvuji návštěvnické centrum, kde dostávám mapu a seznam tras pro pěší túry pro případ, že bych se chtěl se zdejší krajinou seznámit trochu podrobněji. Jak zjišťuji, parkem prochází tzv. loop road, okružní silnice, která je ale teď bohužel v jednom úseku neprůjezdná, takže budu muset jet tam a zpět. Původně jsem plánoval jen krátkou návštěvu tohoto místa, ale jsem ze zdejší přírody tak nadšen, že mi nakonec (i zrychlená) prohlídka trvá téměř celé dopoledne. Často zastavuji abych si mohl něco důkladně prohlédnout (tu nějaký bizarní skalní útvar, tu stádo bizonů či divokých koní, výhled do kraje, apod.) a tak se po silnici klikatící se mezi vodní erozí ohlodanými kopci a roklemi posunuji jen velmi pomalu.

Krajina v národním parku
Krajina v národním parku
Wind Canyon a údolí Little Missouri
Wind Canyon a údolí Little Missouri
Typické badlands
Typické badlands

Bizarní skalní útvary
Bizarní skalní útvary
Scenic Loop Road
Scenic Loop Road
Prairie Dog
Prairie Dog

Zdejší badlands jsou jiné než v národním parku v sousední Jižní Dakotě, ale jsou stejně okouzlující. S vědomím, že byly poslední divokou scenérií, které od pacifického pobřeží až do teď defilovaly před mýma očima, se vydávám na další cestu na východ monotónní zvlněnou rovinou Velkých plání.
Dálnice č. 94 protíná Severní Dakotu rovně jakoby podle pravítka. Na ní jsou jako perly na šňůrce navlečeny v pravidelných rozestupech malá městečka a vesnice. Mezi nimi nic než pastviny, pole a malá jezírka. První zastávkou je padesátitisícový Bismarck - hlavní město - a to samozřejmě, jak jinak, kvůli internetu a levnému benzínu. Čím více jedu na východ, tím je krajina rovinatější, a pastvin ubývá ve prospěch obdělávané půdy. Mě ale řízení tak baví a tak si ho užívám, že mi jízda touto "plackou" vůbec nepřijde ubíjející. V duchu si přeji, aby tahle cesta nikdy neskončila a já mohl pokračovat stále dál. Lituji, že se nedá přejet po nějakém mostě až do Evropy.

Minnesota

K večeru projíždím dvojměstím Fargo-Moorhead na hranici s Minnesotou. Je poznat, že se postupně dostávám do více osídlených oblastí, protože v tomto státě je hustota provozu na dálnici snad dvojnásobná. I když nerad, musím pokračovat v jízdě až do noci, protože jsem slíbil, že do svého cíle dorazím někdy v průběhu zítřka. Už ráno jsem se však rozhodl raději přijít o krajinu minnesotskou, než o ten krásný národní park v Severní Dakotě. Po desáté večer vyhazuji kotvu na rest area mezi městy Albany a Avon zhruba v polovině Minnesoty. Za celý den jsem ujel něco málo přes 900 kilometrů a ke konci už jsem toho měl docela dost.

6. října 2001: O něco později než obvykle se probouzím do posledního dne na cestě. Je to zároveň procitnutí do bezkonkurenčně nejchladnějšího rána. V posledních dnech jsem vždy přemýšlel, klesla-li teplota pod bod mrazu. Dnes jsou tyto úvahy naprosto bezpředmětné. Odhaduji to tak na pět pod nulou. Musím poznamenat, že jsme se často obávali chladného počasí na Aljašce či na severu Kanady, obzvláště proto, že jsme se na svou cestu vydali již po skončení hlavní sezóny. První sníh a nepříjemné ranní mrazy ale paradoxně přišly až na severu USA v podobné zeměpisné šířce, jako leží naše republika.
Teď už ale ukrajuji první kilometry ze zhruba 700, jež mě oddělují od Beloitu, a rychle se blížím vstříc dnešnímu křestu ohněm - více než miliónové aglomeraci měst Minneapolis a St. Paul. I když jsem za posledních několik dní s autem splynul takřka v jednu bytost, nejsem až zas tak zkušeným řidičem, aby mně představa pětiproudé dálnice plné dravých kolegů řidičů nezpůsobovala mírné mrazení v zádech. Průjezd však nakonec zvládám ve velkém stylu, takže mi náležitě stoupá řidičské sebevědomí.

Wisconsin, příjezd do Beloitu

Hned vzápětí přejíždím přes řeku St. Croix River do Wisconsinu. Nevím proč, ale připadám si, jako kdybych se vrátil domů. Tenhle stát mi zkrátka po loňské pracovní zkušenosti trochu přirostl k srdci. Uháním tedy na jihozápad dál do jeho vnitrozemí a vědom si toho, že se má cesta pomalu ale jistě chýlí ke konci, snažím se maximálně vychutnávat jízdu a vše, doslova každý detail cesty. Je krásný den, kochám se pohledem na upravenou kopcovitou krajinu plnou malých farem, kvůli nimž a jejich hlavnímu produktu - sýru - je Wisconsin také znám jako Švýcarsko Ameriky. Všímám si, že i zde zvolna přichází podzim, převládá však spíše barva červenohnědá, podobně jako v sousední Minnesotě.
Přichází Wisconsin Dells. Je povinnost se v tomto městě, kde jsem strávil skoro celé loňské léto, zastavit. Po více než čtyřiceti dnech objevování nových krajů se najednou ocitám na místech notoricky známých. Vidím zase ty stejné ulice, motel, v němž jsme bydleli, cestu, kterou jsem každý den směřoval do práce. Přepadá mě nostalgie. Nedá mi, abych nezašel do hotelu a neprošel se po jeho chodbách a po očku nepozoroval dobře mi známou práci housekeeperů. Zahlédnu i známé tváře, ale předpokládám, že už by si mě nikdo nepamatoval. Ze stejného důvodu vynechávám i návštěvu dalšího pracoviště - hotelové kuchyně.
Po tomto krátkém zastavení a návratu v čase porkačuji po dálnici dále do hlavního města. I tenhle asi osmdesátikilometrový úsek znám skoro nazpaměť. Na okraji Madisonu si dávám další pauzu spojenou s návštěvou obchodů, láká mě i centrum, ale nepojedu tam.
Zbývá poslední kousek, posledních šedesát mil. Nejraději bych si to pelášil dál a dál, nedá se ale nic dělat. Ach, jak jsem se jenom na tenhle okamžik netěšil - sjíždím z dálnice do Beloitu, poklidného města na hranici Wisconsinu a Illinois, propracovávám se až na jeho okraj do idilické čtvrti typických amerických rodinných domků, k jednomu z nich zajíždím - vypínám motor. To je konec celé přes patnáct tisíc kilometrů dlouhé cesty.

Beloit - v cíli své cesty
Beloit - v cíli své cesty

Obsah | Pokračování
 HOME | MAPA CESTY | FOTOGALERIE | STATISTIKA | ODKAZY